Živá tradice českého kovářství a zámečnictví Stejně jako ve vyspělých evropských zemích je i u nás práce uměleckých kovářů a zámečníků spjata především s architekturou. Bylo tomu tak už od středověku, kdy ruce zámečníků nedělaly jenom zámky, klíče, petlice ke dveřím i nábytku, ale kuly i mříže aj. Lišili se tedy od obyčejných podkovářů a kovářů, kovajících koně a vyrábějících na venkově další nezbytný železný inventář, zejména nářadí. Pracovali tedy s železem za horka i za studena. Výrobky zámečníků byly v minulosti většinou anonymní. Vznikaly z polotovaru - železných prutů nebo plátů oceli, které nakupovali v hamrech. Kovář a zámečník mohl tedy pracovat v zásadě se dvěma předem danými prvky: železnými tyčemi různého profilu a plochými pláty. Pruty mohl ohýbat, splétat, roztepávat, později provlékat, spojovat sponami nebo svary. Povrch upravoval cizelováním: rytím (gravírováním) a leptáním, dále zlacením v ohni nebo polychromií. Na zámcích a jejich deskách mohl užít dvojího kovu, zejména vbíjením drátku či pásku odlišného kovu do plochy základního materiálu. Přes široký rejstřík uměleckých technik se odehrával výtvarný projev tohoto oboru zpočátku převážně v ploše. Zámky na dveřích i nábytku měly chránit vnitřní prostor nebo obsah, podobně jako mříže předělovaly interiér nebo zabezpečovaly vstup (mříže interiérové, okenní, portálové, světlíkové). Vzhledem k předem danému výchozímu polotovaru a stupni jeho zpracování byly možnosti výtvarného provedení do jisté míry omezené. Od renesance měl vliv na tvorbu zámečníků projektující architekt, který plnil zároveň úlohu dekoratéra a domýšlel vzhled exteriéru i interiéru do všech detailů, včetně mříží, zámků, klepadel a klik.    Tradice železářství     Tradice železářství na území Čech je stará více než dva a půl tisíce let, ale teprve v raném středověku začalo v důsledku specializace práce vznikat skutečné umělecké zámečnictví, jež dosáhlo u nás vysoké úrovně až v době císaře Karla IV. Tehdy vznikla také první monumentální díla spjatá s architekturou, z jejíž zásobnice čerpali řemeslníci své tvarosloví. Je samozřejmé, že jejich práce byla určena především pro sakrální prostory, v nichž se jedině dochovala a jimž se ve vrcholném středověku věnovala soustředěná pozornost. Tyto památky jsou spjaty s dvorským prostředím, ať vzpomeneme bohaté kružbové krajky mřížky z katedrály sv. Ducha v Hradci Králové, mříže mistra Václava s bohatým kružbovým nástavcem v kapli sv. Kříže na Karlštejně, nebo jeho mřížky na posvátné oleje ve Svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta v Praze. Motiv na koso se prostupujících prutů, který má na karlštejnské zlacené mříži ryze funkční charakter, je diagonální zkřížení plátů zdůrazněné hřebem s ozdobnou hlavou na dveřích Svatováclavské kaple využito zároveň dekorativně. Podobné řešení se udrželo místy na dveřích a vratech až do sklonku baroka. Zámková deska byla dlouho a často chápána jako obdélná plocha vytažená do cípů ukončených liliemi, květy apod. Vzácné je tvarování zámku z druhé poloviny 13. století ze Zvíkova do podoby stylizované hradní stavby s věží a cimbuřím. Nejvýznamnější gotickou prací spjatou s architekturou je pastofórium ve tvaru věže, které provedl mistr Václav pro Svatováclavskou kapli pražské katedrály. Bylo dlouho a mylně považováno za model nedostavěné hlavní svatovítské věže. Prokazuje snahu převést obvyklé věžovité kamenné schránky do kovářské práce. Mříž vybíhající do hrotitých ostnů jakoby zdůrazňuje funkci objektu chránit ukládanou hostii. Nedávná restaurace provedla i nové vyzlacení pastofória, které však do značné míry potlačilo charakter tohoto kovářského díla. Pozdně gotické zámečnictví tíhlo ještě silněji ke zdobnosti výrobků v souladu se zvýšenou ornamentalizací architektonických detailů, z nichž bezprostředně vycházelo.  Renesanční období     Renesanční období zanechalo významné příklady mříží. Snad nejstarší je kryt kašny na Malém náměstí v Praze, která byla doplněna bohatým nástavcem. Tehdy už působil na Malé Straně puškař a zámečník Jiří Schmidthammer, který pracoval pro habsburský dvůr. v roce 1573 vytvořil mříž pro mauzoleum českých králů ve Svatovítské katedrále, jež následovala o něco málo starší mříž náhrobku císaře Maxmiiliána I. v Innsbrucku. v těchto mřížích se rozehrály všechny formy renesančního kovářství a zámečnictví a zároveň otevřely možnosti dalšího vývoje. v jednotlivých polích zámečník obměňoval křivky, voluty, jejichž účin zvýšil paralelním kladením a prostupováním prutů, roztepáváním jejich konců do různých kytic a dokonce i jakýchsi indiánských hlav. Nástavce v podobě tradičních oslích hřbetů obohatily bohaté plastické kytice, v něž se proměnily uvadlé fiály. Jiří Schmidthammer jednak navázal na pozdně gotickou tradici, ale dosud nezvyklou plasticitou se odpoutal od dosavadní plošnosti a předznamenal tak další vývoj v baroku, kdy i mříže vytvářejí prostorovou iluzi. Na Schmidthammerovy práce pak navázala celá řada mříží, které konzervativně lpěly na linearitě a renesančních plošných figurách, odvozených z písařských ozdob, jež převedly do spleti štíhlých prutů kruhového průřezu a to až do sklonku 17. století. Jen málo z nich si zachovalo původní bohatou polychromii, jako např. kryt studny na nádvoří zámku v Jindřichově Hradci.  Barokní sloh     Teprve počátek 18. století znamenal v uměleckém zámečnictví rozvoj barokního slohu. Také v Čechách najdeme ozvuky perspektivních mříží, obvyklých ve Francii a jižním Německu, v předsíni kostela sv. Klimenta v Klementinu z doby kolem roku 1720. Ohlasy vídeňských prací na stavbách Lukase Hildebrandta se objevily zejména na Moravě, např. v mřížích zámku a parku v Mikulově. Tuto monumentální barokní tvorbu vystřídalo v druhé třetině 18. století rokokové zjemnění podmíněné groteskami Jeana Béraina. Jejich plošný páskový ornament, doplněný heraldickými motivy, baldachýny, rohy hojnosti, rozetami, vyhovoval zámečníkům, kteří mohli osnovu z ohýbaných prutů hranolového průřezu doplňovat nejrůznějšími samostatně prováděnými a navařovanými prvky. Mřížky kaplí z ochozu Svatovítské katedrály následovala od třicátých let celá plejáda chórových, balkónových, světlíkových a jiných mříží, ramen vývěsních štítů v Praze i ostatních městech. Na vratech a dveřích zámků, paláců i měšťanských domů najdeme plastické klíčové štítky zprohýbané po způsobu kartuší, doplněné klepadly a špehýrkami, jak je to dodnes patrné na vratech pražského Clam-Gallasova paláce. Ornament zalamované pásky leptané či tausované zaplňoval také zámkové desky, doplňované velmi často klikami ve tvaru mušle.       V průběhu 18. století se však postupně zhoršovalo technické provedení mříží. Dohasínající barok v důsledku tereziánských a josefínských reforem ztratil postupně hlavního objednavatele - církev. Jen velmi málo příležitostí získali zámečníci při slábnoucím stavebním podnikání i ve šlechtických kruzích. Posledním krédem za monumentálními zámečnickými pracemi byl mřížový soubor ohrazení čestného dvora (I. nádvoří) Pražského hradu ze sedmdesátých let 18. století. Od počátku následujícího století začala vytlačovat práci zámečníků levnější masově zpracovávaná umělecká litina. Teprve druhá polovina 19. století přinesla obnovu kovářského a zámečnického řemesla. v Hradci Králové vznikla specializovaná odborná škola a velkou příležitost mu dala secese a epocha moderního dekorativismu (art-deco). Vedle tradičních přibyly i výtahové mříže, které se však také a mnohem častěji odlévaly z bronzu.    Kovářství a zámečnictví však nezaniklo ...     Umělecké kovářství a zámečnictví však nezaniklo. Naopak. Sílící potřeba klasického zabezpečení v historických i novodobých objektech vyvolala také zájem o krásu přírodního, v ohni tvářeného obyčejného kovu, kdy stopy nástrojů už nejsou zakrývány, ale tvoří osobitý rukopis autora. Ponechávají uměleckému kovářství a zámečnictví nezastupitelné místo a nové možnosti tvorby individuálních funkčních součástí moderní architektury nebo dekorativních doplňků interiéru i samostatných plastik ve volném prostoru.       Tradice českého kovářství získala v posledních desetiletích věhlas i na mezinárodním poli. Koncem srpna (poslední srpnový víkend) se každoročně ve ztichlých zdech, sklepeních a nádvořích největší moravské zříceniny, středověkého hradu Helfštýna, rozezvučí zvonivé údery kladiv účastníků setkání uměleckých kovářů ze všech koutů Evropy na mezinárodních kovářských sympóziích (HEFAISTON). Řada jejich prací zůstane trvale vystavena v pozoruhodné hradní expozici.       Všechny Vás, kteří jste to dočetli až do konce, na tuto i pro nekováře velmi zajímavou letní akci srdečně zvu. Dušan Zábranský, www.kovarna.info